Přihlášení

Real time web analytics, Heat map tracking

Moravská země

Morava je země s výjimečným geografickým postavením ve střední Evropě. Je to brána z jihu na sever, od pravěku využívaná tahy zvěře a předky dnešních lidí. Již ve starověku přes ni vedla známá Jantarová stezka. I římské legie se ji pokusily v 2. století dobýt a vytvořit z ní provincii.

     Na území Moravy se vystřídalo několikeré osídlení – od bezejmenných pralidí po první zemědělce indoevropského původu, sídlili zde snad tajemní Venedové , po nich krátce okupovali Moravu Keltové, pak se zde usadili Germáni. Jeden z jejich vůdců – Marobud – zde vytvořil svou Markomansou říši; podle Paprockého z Hlohol právě Markomani byli předky Moravanů.

     Jméno moravského národa velmi pravděpodobně pochází z mnohem staršího jména řeky Moravy. Dostali je Slované, kteří přišli ze zakarpatské země, zvané „Velké Charvátsko“ – znakem Moravy je dodnes orlice „v chorvatské zbroji“, tzn. šachovaná červeně a bíle (stříbrně), později byla stříbrná povýšena na zlatou..

     V první polovině 7. století se na území Moravy konstituovala první slovanská říše – Sámův kmenový svaz na obranu proti Frankům, kteří dotírali na Slovany ze západu, a hlavně proti Avarům, kteří je ohrožovali z jihu. Následným procesem sjednocování kmenů byly dány v první polovině 9. století předpoklady ke vzniku mocného středoevropského státu – Velké Moravy. Velká Morava měla rovnocenné vztahy s dalšími velkými státy své doby, jako byla zejména říše Byzantská a Francká. Velká Morava zeslábla vnitřními spory; zradily ji české kmeny, ovládnuté předtím králem Svatoplukem Velikým, napadali ji dříve podřízení Maďaři. Nakonec se asi na sto let historické zprávy o ní téměř úplně odmlčují – byla zemí nikoho, vládla na ní místní knížata a přežívala moravská církevní organizace.

     V 11. století dobyli Moravu Přemyslovci. Zničili některé doklady dřívější vlády Moravy nad Čechami, zčásti oloupili a povraždili moravskou šlechtu. Rozdělili zemi na úděly, kde vládli příslušníci tohoto rodu. Ti mezi sebou i s pražským vládcem často soupeřili, až do doby, kdy se panství nad celou Moravou zmocnil Konrád II. Ota. Ten dosáhl toho, že v roce 1182 se stala Morava opět svrchovaným státem, markrabstvím, které bylo propojeno s Čechami a Říší podle středověkých způsobů lenními vazbami. Morava se ubránila i českému útoku, když 1185 v bitvě u Loděnic zahnala české vetřelce.

     V pozdějších staletích se na Moravě rozvinula moravská zemská obec, která existovala až do zániku Rakouska-Uherska v roce 1918. V průběhu více jak sedmi století byla Morava někdy více, jindy méně, ale vždy autonomním státním celkem, který patřil postupně do různých soustátí. Měla vlastní zemské symboly, správu, soudy i jazyk. Z moravského jazyka vznikla pozdější spisovná čeština. Moravané i v této době plnili svůj civilizační odkaz, když Moravští bratři rozsévali víru i v nejvzdálenějších zemích a Jan Ámos Komenský-Moravský se stal známým jako „Učitel národů“. V Americe dodnes existuje Moravská církev a „Moravští indiáni“. Morava sama byla významnou, bohatou a kulturní zemí.

     Až od 19. století se začala prosazovat myšlenka, že národ se odvozuje výhradně podle jazyka. Moderní český nacionalizmus prohlásil, že všichni slovansky mluvící obyvatelé Moravy jsou proto Češi, tvrdilo se to dlouho dokonce i o Slovácích. Na Moravě se tato myšlenka nesetkala se sympatiemi, ale protože tehdy nebylo početné moravské inteligence a z Prahy na Moravu přicházeli propagátoři české národní příslušnosti, pozvolna se moravská identita oslabovala a Morava se počešťovala. „Otec českého národa“ Josef Palacký, sám rodák z Moravy, prohlásil to, co od té doby tvrdí většina Moravanů: „Jsem Čech rodu moravského“.

     V roce 1918 vzniklo Československo „z národů Čech, Moravy, části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi“. Stalo se tak sice bez vůle Moravského sněmu, ale při částečném respektování moravské samosprávy. Češi se sice pokusili zrušit zemské zřízení, ale to zůstalo nakonec zachováno. Ostatně první prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk, vždy ctil Moravu a trval na její svébytnosti.

     Krátká doba nacistické okupace a protektorát Čechy a Morava ukázaly, že i Němci měli větší smysl pro ctění historie než Češi, kteří po komunistickém převratu k 1.1.1949 Moravu po mnoha stech letech bezcitně „úředně zrušili“. Morava i Moravané tímto aktem nezanikli, ale nebyla už moravská samospráva, ani sněm, ani vláda, ani soudy, ani zákony, ani vlastní správa peněz. A tak to zůstává až do současnosti! Není především moravské školství, základ každého národa. Na Moravě se například vůbec neučí moravské dějiny, ale dějiny výhradně české, přesněji řečeno dějiny města Prahy. Národ, který nezná svou minulost, neví, o co přišel a nebrání se nespravedlnosti.

     V roce 1968 při krátkém oslabení totalitního režimu se Moravané pokusili změnit svůj osud. Jednání o změně státu na územní trojfederaci, kde by se Morava vyrovnala Čechám a Slovensku, přerušily sovětské tanky.

     Politické změny v roce 1989 přinesly sice v mnohých věcech obrat k lepšímu, demokracie umožnila Moravanům konečně svobodně projevit své smýšlení. Vzniklo silné hnutí usilující o moravskou samosprávu a také o legislativní uznání moravského národa. Ten totiž nikdy nezanikl, je jen potlačen českým nacionalizmem. Moravané se dostali na několik let do parlamentu a na krátko i do vlády. Byly odsouzeny některé zločiny proti Moravě, nedošlo však k jejich napravení.

     Po rozdělení Československa v roce 1993 čeští nacionalisté vyburcovaní slovenským odtržením rozeštvali proti Moravě všechna média a nakonec i veřejné mínění. Moravská myšlenka byla mnohými opuštěna, některými i zrazena. Mocenské kruhy v Praze ještě více koncentrují moc a státní rozpočet je dnes prakticky celý rozdělován v centru. Byly zřízeny kraje, které jen ještě více porušily už tak nedodržovanou moravsko-českou zemskou hranici. Je neustále veden boj proti moravské národnosti. Hrdost na moravský původ však z lidí nezmizela, je stále vidět, ale jakoby se do ní vloudil jakýsi strach. Prozatím. V dějinách národů a jejich států platí pouze jedna jistota - nic netrvá věčně.